Sotva Gabriela obklopila voda, tu vydechl vzduch do nátrubku, který si před tím vložil do úst. Delší chvíli se nic nedělo. Už už se Gabriel chystal, že se bude muset vynořit, aby se nadechl vzduchu nad hladinou. Když už se odrážel ode dna směrem k hladině, tu vplynul mu z nafouklého vaku zpětně do plic občerstvující vzduch. Bylo to nádherné. Vzduch měl docela určitě jakési posilující složení, takže Gabrielovi přišlo, že je mu lépe, než kdyby dýchal běžný vzduch. Bylo to, jako by mu celé tělo ožilo. Mohutnými tempy vyrazil ihned směrem dále od břehu.

Sotva jeho oči přivykly vodnímu živlu, tu téměř ihned spatřoval zde všechny nádherné bytosti, stejně jako předchozí den.

Mnohé z nich jej zdravily a některé z víl v poupatech, když okolo nich proplouval, snažily se jej dotknout. Bylo to uchvacující. Nesmírná radost naplnila Gabrielovo nitro. Chtěl se již vynořit, aby princezně pověděl o tom, že všechny bytosti jsou zde, ale posílen vdechem z vaku přístroje mistra Slaviase, zatoužil pokračovat ještě alespoň chvíli ve své podvodní cestě.

Plaval tedy stále dále. Snažil se přitom volat svým nitrem vílu Nymphalianu. Tato se mu však neukazovala. Podeplul jakýsi kamenný mostek, jenž skrytý pod hladinou, rozděloval nádrž na několik částí. Blesklo mu, že to je ten mostek, po kterém včerejšího dne odcházela princezna Idalene, když se vracela do královského paláce.

Voda za mostkem byla jiného druhu. Nejenže byla náhle zcela hlubší, ale byl v ní i jiný druh živosti. Gabriel přisuzoval to tomu, že voda zde byla hlubší, a tím i chladnější. Zároveň ale vnímal, že zde panuje zcela jiná atmosféra. Vzápětí nato se před ním objevily dvě postavy oděné do zářivých šupinových pancéřů. Nejprve se okolo Gabriela jen prosmýkly a zmizely, ale za chvíli byly opět zde.

Byli to vodní bojovníci. Strážci klidu a míru vodního světa. Oba bojovníci postavili se proti překvapenému Gabrielovi a zastavili jej.

„Dnes není čas pro tvoji přítomnost zde, lidský tvore!“ znělo výstražně vodním prostorem okolo Gabriela.

„Vznešená Nymphaliana ti vzkazuje, abys opustil vody zdejších nádrží, neboť nyní je doba přílivu nových bytostných jiskérek, v nichž dřímají ukryty budoucí víly pro celou zdejší zemi. Opusť svět vodního živlu, nebo ti hrozí vážné nebezpečí!“

Gabriel svým nitrem zvolal: „Ó, ano, opustím váš svět vody, ale potřebuji promluvit s jemnou Nymphalianou!“

Ve svém duchu myslel na to, že vyprosí, aby se princezně Idalene mohl odkrýt alespoň malý kousek zdejšího světa vodních bytostí. Tušil, že by to princezně, na základě vědomí příslibu jejího životního osudu, dodalo odvahy k překonání všeho, co se jí nyní stavělo nepřátelsky do cesty.

„Opusť vody zdejších nádrží,“ zaznělo mu však neústupně v odpověď.

Gabriel se nadechl z přístroje. Nový příliv občerstvujícího vzduchu v těle mu dodal spolu s energií odvahy.

„Potřebuji hovořit s vaší vílí pannou Nymphalianou!“ zvolal svým vnitřním hlasem směrem k oběma bojovníkům.

„Budiž, jak myslíš,“ zaznělo mu v odpověď jeho naléhání. Vzápětí na to vrhl se proti němu mocný vodní vír, jejž roztočili bojovníci svými zvláštními holemi, které měli ve svých šupinatých rukách.

Úder víru vyrazil Gabrielovi z úst přístroj na vzduch a současně jej téměř omráčil. Obklopila jej mlhovina velkých bublin, jež jej svým nespočetným množstvím zcela zmátla ve směru, kde je nahoře a kde dole. Tu se přece jen pojednou ocitl na hladině a jakási neviditelná síla vrhla jej na mostek předělující nádrž, který předtím mezi jeho oblouky podplouval.