Gabriel letěl vzduchem jen malou chvíli. Vzápětí ho obklopila tmavá voda jezera. Nebyla to však voda, co jej obklopilo, ale nyní cítil, že spolu s vodou se všude okolo něho rozprostíral nikde nekončící koberec bludičkových řas. Ano, byly to docela určitě tyto řasy, které se po celém světě pěstovaly v nádržích jako pochoutka pro vodní koně.

Gabriel znal tyto řasy, které v dlouhých zelených závojích vyplňovaly prostor těsně pod hladinou. V době kvetení se pak v noci projevovaly tím, že jakýmsi záhadným, nazelenalým svitem světélkovaly v celé ploše, kterou zabraly.

Gabriel znal už z dětství, kdy stejně jako mnoho ostatních dětí na Nové Atlantis i on sám byl svojí matkou přísně upozorňován na nebezpečí těchto řas, které se v době jejich kvetení spojovalo s jejich uchvacujícím vyzařováním, kdy mihotavě světélkovaly. Prostě se těmto zvláštním sladkovodním chaluhám mezi lidmi říkalo bludičkové řasy.

Co však bylo to nedůležitější, co si nyní Gabriel uvědomoval, byla skutečnost toho, že kdo se do těchto řas ve své neopatrnosti někdy zamotal, nikdy z nich nevyvázl živý. Dříve či později se v jejich sevření vyčerpal i ten nejzdatnější plavec. Jedině vodní koně dokázali s těmito řasami žít ve společenství, aniž by se do jejich vláken zamotali.

Gabriel pomyslel na Alibamu. Nebohé zvíře se vrhlo do jezera docela určitě jistě v bezhlavosti svého předchozího neopodstatněného rozrušení. Nyní, jak se zdálo, čekalo Alibamu, stejně tak jako Gabriela, neodvratné utonutí v záhalech řas, jež se každým pohybem svojí lepivostí jen více a více nabalovaly na každé živé tělo. V jednu chvíli se Gabrielovi podařilo krátce vynořit a nadechnout se. Vzápětí jej však opět stáhla pod vodu váha nasáknutých jemných vláken všudypřítomných řas.

Opět se ztratil pod vodou. Přestože se ze všech svých sil snažil nalézt alespoň někde místo, kde by roztrhl houževnatá vlákna, cítil, že výsledkem tohoto úsilí je jen narůstající vrstva tmavě zelené hmoty okolo něho. Vnímal, že spoután neroztrženými vlákny klesá stále více do hlubiny tmavého jezera.

Jeho vědomí hledalo záchytný bod, který by mu mohl nabídnout východisko ze směru, jenž se zdál již téměř nezvratitelným.

Ne, nyní nechtěl odejít z tohoto světa! Dosáhl Bohemie, byl přece v Bohemii! Hlavou mu probleskovaly myšlenky, které se zdály být odrazem jeho zoufalého stavu.

„Kdyby alespoň ty řasy svítily,“ pomyslel si, „mělo by to vše takový slavnostnější ráz. Takto nesmyslně utonout, bez splnění čehokoliv ze svého poslání.“

Tu se v něm opět vše naposledy vzepjalo. Před jeho očima se objevilo světlo. Tolik se potřeboval nadechnout a všude okolo byla voda. Vdechl ji do svých plic. Bylo to něco hrozného. Pak kdesi úplně v dáli cosi zvláštně zadunělo a vodou proběhla zvláštní vlna, která vzbudila v Gabrielově mysli nepochopitelnou naději.

Nezemře! Tím si byl pojednou jist.

Tu znenadání jeho tělo uchopily dva mohutné, silné svěráky a jakýsi nezastavitelný tlak jej hnal vzhůru ke hladině. Nejprve ucítil vzduch, pak se rozkašlal, neboť voda v plicích bránila vzduchu, aby se dostal, kam se dostat měl.

Teprve po chvíli nabral alespoň trochu vzduchu. Ten však Gabriela pálil a řezal v celém hrudníku, jako kdyby namísto životadárného vzduchu vdechl tisíce střípků skla.

Bolestí otevřel oči a spatřil onu sílu, jež ho vytáhla vzhůru na hladinu. Byl to Gralias! Z jeho vlasů crčela voda a visely kusy zelených řas. Usmál se na Gabriela, a pak jej opět uchopil do svých mohutných rukou a vtáhl jej s sebou pod hladinu. Sotva se Gabriel stihl nadechnout.

Bylo to vše stejně tak rychlé jako nečekané. Gralias táhl jej s sebou hlubinami jezera a zdálo se, že jeho ruce Gabriela sevřely jen proto, aby kdesi hluboko pod hladinou nyní ukončily to, co se téměř naplnilo již předtím.

Gabriel přemýšlel, jak se má nepřekonatelnému stisku Graliase bránit, neboť cítil, že mu opět dochází vzduch v plicích. Napůl vědomě, napůl v jakémsi pudu sebezáchovy vrazil dlaň své pravé ruky do oka svého znesvoboditele. Gralias na chvíli ztratil směr, zakolísal a na chvíli se dokonce téměř zastavil ve své podvodní cestě hlubinami jezera. Gabriel povzbuzen tímto účinkem, zopakoval znovu svůj úder na Graliasovo oko. Na malý okamžik se vše zastavilo. Stisk pravé ruky Graliase povolil. Gabriel již již chtěl toho využít a vymanit se z celkového sevření, aby se vrhl ze všech svých posledních sil k hladině, když tu silná rána do jeho hlavy způsobila, že v okamžiku ztratil vědomí.