Bouře se nyní zdála ještě silnější než prve a stoupající mlha obklopovala vše, co bylo dále než na několik kroků. Isar však letěl kupředu, jako by nepotřeboval žádných vnějších záchytných bodů ke své jistotě.

Gabriel již více méně spoléhal jen na instinkty svého čtyřnohého přítele, jenž jej nesl na svém hřbetě.

Tu minuli ještě jedno úbočí a za ním se znenadání vynořila dřevěná stavba, tolik podobná mostu, přes který prve přijížděli.

„Konečně,“ zvolal radostně Gabriel. Vzápětí však ztuhl v sedle Isara, jenž před stavbou zastavil. To nebyl ten most, po němž předtím přejížděli. Nástup byl sice podobný prvnímu mostu, dřevěné průčelí vypadalo téměř totožně, avšak i přes hustou mlhu, zahalující vše kolem, bylo možné vidět, že most se ihned po nástupu mění v úzkou lávku, která nebyla ani z jedné strany opatřena zábradlím.

Isar popošel ještě blíže. Bylo to tak blízko, že Gabriel mohl nyní dobře vidět, jak se tento most skládá v podstatě ze dvou vedle sebe podélně položených, na hrubo opracovaných kmenů. Z celého mostu bylo vidět jen pár prvních kroků a zbytek dále se ukrýval v husté mlze. Bylo však jisté, že tento most vede nepochybně přes stejně propastně hluboké údolí jako první most.

Isar otočil svou hlavu, aby se přesvědčil o rozhodnutí svého pána jet dále. Vtom těsně vedle nich udeřil blesk a s rachotem sesunul se ohromný kus skály dolů přes cestu do údolí.

Ještě když už doznělo hromobití, bylo slyšet vzdálené dunění kamenů, padajících dolů do údolí. Na cestě za nimi však zůstal veliký balvan, který, jak se zdálo, uzavíral cestu zpět.

„Není cesty zpátky,“ proběhlo Gabrielovou myslí.

„Příteli, pros spolu se mnou všechny ochránce, které neseš zobrazené na svém plášti,“ zvolal Gabriel ke koni a zároveň jej pobídl tak silně, jak to jen jeho ztuhlé údy dovolovaly.

Isar vyrazil vpřed jako střela. Prolétli nástupní stavbou a před nimi se nyní dále táhla jen jako nit úzká lávka.

Jak projížděli onou nástupní dřevěnou stavbou na most, uvědomil si Gabriel, že svým ramenem zavadil o jakýsi zavěšený zvon, jenž se dotykem rozkymácel a několikráte zazněl.

V divokém prožívání a především v neuvěřitelném napětí všech svých nervů nevšiml si ho ani jezdec, ani kůň. Jejich všechny smysly směřovaly se jen vpřed na uzounkou lávku, končící jen pár kroků před nimi v mlze. S jistotou však dotýkala se kopyta věrného Isara dřevěné lávky a přes hustý déšť ani náznakem nic nenasvědčovalo tomu, že se kůň obává podklouznutí. Z mlhy se před nimi znenadání opět vynořila další dřevěná stavba se stříškou, podobná té, která byla u vstupu na most. Isar jí prolétl, jako by jí zde vůbec nebylo.

Jen zvuk dunění dřeva a také opět zazvonění podivného zvonu, jak o něj Gabriel zavadil rukou. To vše nakrátko nahradilo lesklá prkna, ležící bez opory a jakékoliv zábrany vysoko nad údolím.

A znovu prolétli po chvíli ještě jednu další takovou stavbu a opět se vše opakovalo. Když však vyběhl Isar z této třetí stavby, mlha za ní jako by končila.

Nyní oba, jezdec i kůň, mohli spatřit ohromnou výšku, v níž se nacházeli. Nesmírně hluboko pod nimi nacházelo se příkré dno údolí, do něhož dolů padaly dlouhé provazce deště.

„Jako kdybychom letěli zde spolu s Albriasiasem a jeho Běloušem,“ napadlo Gabriela.

Vzápětí jej zachvátila úzkost, neboť si uvědomil, že nemají žádná křídla, a že žádný ze sylfů není nablízku, neboť nebyl zavolán zvukem oné tajemné píšťalky, již vlastnili Albriasias a kapitán Edwards.

Isar v běhu zatřásl svojí hlavou. Snad chtěl tak odrazit myšlenky, které obklopily Gabriela. Ještě mezitím prolétli další dřevěnou stavbou se střechou a před nimi se otevřel výhled na zřejmě poslední úsek lávky.

Déšť znenadání téměř ustal stejně tak rychle, jako předtím zůstala za nimi i mlha. Nesmírná hloubka údolí se otevřela jejich pohledu. Gabriel viděl nyní i část oné prazvláštní konstrukce, která klenouc se nad údolím, nesla tuto lávku hrůzy.

Snad jen několik Isarových délek byli od poslední stavby, která se nacházela již zčásti na pevné skále úbočí, když Isarova zadní noha prorazila mohutný suk v jednom z kmenů. Oba, kůň i jezdec, vychýlili se následkem toho z rovnováhy a po několika skocích Gabriel zřetelně cítil, jak se během chviličky zcela zákonitě zřítí dolů, do nezměrné hloubky, která se pod nimi odkrývala mezi strmě klesajícími skalami.